Mé jméno je Jeroným a na svět jsem přišel, když už dětem loni zbývala ani ne polovina čokoládek v adventním kalendáři. Do vínku jsem kromě elegantního nosíku a dvou bonusových malíčků navíc dostal naneštěstí také vývojovou vadu na ledvině a močovém ústrojí. I přes mé hlasité protesty jsem se musel po měsíci podrobit vyšetřením, která měla za úkol prozkoumat, jak dobře mé ledviny vlastně pracují. Výsledné zjištění, že to s nimi asi nebude tak zlé, bylo ale vykoupeno následným vážným zánětem močových cest. V tomto lítém třítýdenním boji jsem za pomoci lékařů dětského oddělení, intenzivní péče i urologických operatérů nakonec zvítězil a odnesl si z něj jen jednu jizvu s dočasnou dírkou na bříšku, ze které ke spokojenosti rodičů po kapkách učůrávám. Bohužel mému už tak slabému tělíčku nečinné polehávání v nemocniční postýlce příliš neprospělo. Hlavičku jsem začal více stáčet doprava a ještě navíc jsem si ji sležel. Proto až dodnes nosím tu slušivou helmičku a s rodiči každý den čtyřikrát cvičím, tak jak to vymyslel pan Vojta, abych posílil bříško, krk i záda. Když ale na jaře vykvetly kytičky a já si je chtěl poprvé prohlédnout, zjistil jsem, že to vidím nějak bledě. Ne, bledě není to správné slovo. Vidím to prostě jinak. Říkají, že se u mě projevuje kortikální poškození zraku. Oči mám, zdá se, v pořádku, ale v hlavičce si zatím s tak složitým obrazem neumím poradit. Už aspoň vím, proč mě příliš nezajímaly žádné hračky. Mí rodiče si toho naštěstí také všimli a pod vedením odborníků ze Společnosti pro ranou péči začali každý den můj zrak procvičovat. K jejich radosti jsem se v létě začal pomalu rozkoukávat a zajímat o svět okolo sebe, což mi pomohlo, abych konečně přestal lenošit a trochu se hýbal. Mám ale hodně co dohánět a doufám, že mi s tím, tentokrát podle manželů Bobathových, v rehabilitačním centru Jitrocel pravidelným cvičením pomohou, abych se naučil lézt a později i chodit. Přestože mě ještě dozajista čeká nejméně jedna operace a genetici stále hledají nějaké vysvětlení všech mých potíží, už to nevidím tak bledě. Skutečně už o poznání lépe koukám, helmičku - jako dárek k prvním narozeninám - odložím do skříně a možná i s vaší pomocí se budu dál zlepšovat v tom, jak ovládám svoje tělíčko. Kdo ví, třeba se mi nakonec jako Pinocchiovi splní přání a bude ze mě docela obyčejný kluk.

Pomoc pro Jeronýmka